Jak začala cesta do Zimbabwe 2?
Naposled jsme skončili naše vyprávění v letadle na ruzyňském letišti. Jak to bylo dál?
Čekáme v letadle. Babička sedí po mé pravici u okénka a děda po mé levici u uličky. Sedíme a čekáme, letadlo má zpoždění. Náhle do letadla vstoupí dvě holky. Ta první byla úžasná. Její oči mě přitahovaly jako magnet. A hlavou mi proběhla myšlenka: “Tuhle holku si vezmu za ženu!”
Obě šli dál za naši řadu a sedli si přímo za nás. Ta s hezkýma očima si sedla k okénku za babičku. To bylo jediné místo, kde mohla sedět a já ji mohl koukat nepozorovaně do očí pod záminkou, že koukám přes babičku z okénka ven.
Vytrvale jsem ji hleděl do očí, ale tak aby si to ho nevšimla. Její oči zářily a mě dávali zvláštní pocit. Nemohl jsem z těch očí spustit svůj pohled. Toto mi vydrželo 3/4 letu, kdy si ona nevšímala mých pohledů. Ale pak se naši oči setkaly a to já se lekl. Říkal jsem si, co si ona bude myslet, proč na ni koukám. Dal jsem si 2 dcl vína a osmělil jsem se. Vzal jsem volný kus papíru a napsal jsem: “You have nice eyes!” (česky: Máš hezké oči.). Měla moc hezké oči! A držel jsem papír nesměle v ruce. Děda odložil SUDOKU a začal se mě ptát: “Co si to píšeš?”. Jak říct dědovi, že chci navázat kontakt s někým cizím, protože se mi líbí její oči. Odpověděl jsem: “Nic, to je jen taková poznámka…”.
Ještě chvíli jsem seděl a pak jsem si řekl, že nemám co ztratit, buď se bude chtít seznámit nebo ne. Nejhůř ji nebudu dál znát, to znamená, že horší to být už nemůže. Osmělil jsem se a řekl jsem si pro sebe: “Teď nebo nikdy!”. Otočil jsem se dozadu a pře obličej jsem ji dal papír s mým vzkazem. Slečna si přečetla větu a úplně se rozzářila. Přál bych vám vidět ty její oči. Ukázala mi palce jedničku a já se šťastný otočil a byl jsem rád, že jsem zabodoval.
Děda si nemohl nevšimnout, že jsem se náhle otočil a ptal se mě: “Co si jí to ukazoval?”. A já nebyl schopen říct pravdu a tak jsem řekl: “Jen jsem ji něco ukazoval, to nic.”. Uteklo dlouhých 5 minut a já věděl, že musím udělat ještě jeden kontakt. Napsal jsem na papír: “Do you have email?” (česky: Máš email?) a podal jsem ji papír a tužku. Ona napsala email a podala mi papír s tužkou zpět. Děda se opět ptal, co mi to napsala. Babička jej okřikla ať není zvědavý. Řekl jsem, že mi dala na sebe email, že si vyměníme kontakty. Rychle jsem načmáral email, mobil, icq, skype na papír a podal jsem jí ho, aby i ona na mě měla spojení.
Letadlo přistálo a my jsme vystoupili. Čekal nás přítel dědy a babičky na letišti a tak jsme šli najít pás se zavazadli a vydali se ven z letiště.
Tento moment, výměny adres mi změnil život. Chcete vědět jak? Čtěte dál.
Březen 20th, 2008 at 08:50
Ahoj,
já ten příběh znám. Vím, že vše, co je tady napsané, je pravda. Ale kdybych u toho nebyla tak blízko, tak bych tomu nikdy nevěřila, že se něco takového může stát. Je to jako v pohádce. Těšte se na pokračování, je moc zajímavé…..
Jana
Březen 28th, 2008 at 08:31
Ahoj Domi,
Zhruba v polovině dubna mi dáš vědět, viď? 
tak “netrpělivě” čekám na pokračování…I když – představ si, asi tuším, jak to dopadne
Pa a držte se!